PŘÍBĚH ZE SDRCE

Jsou příběhy, které mě tvoří víc a některý míň. Miluju vyprávění každého, kdo se mi otevře a kdo mi chce nějakou část svého příběhu sdílet. Vnímám, že na téhle stránce je potřeba, aby tento můj příběh zazněl. I když se dotkne jednoho z vás, tak to má pro mě smysl. 

Celý můj život jsem si přišla divná, jiná a nikam nezapadající. Vždy jsem se na mé cestě dotýkala nějakých seberozvojových témat, ale co vám budu - realita všedního dne je postupně zase hodila na jinou kolej. Jenže má cesta, mé poslání je pro mě tak silné, že muselo zřejmě přijít něco, co mým životem otřese natolik, že se dotknu tak silných prožitků, že z té cesty prostě už neuhnu.

 

To kdy se vše změnilo se stalo 11. dubna 2021, kdy jsem v podvečerních hodinách vytáhla mého syna ze zahradního jezírka. Jeho srdíčko už nepracovalo a já jsem prožívala, tak velkou bolest snad každé části mého těla a duše. Naštěstí se Sebastiána povedlo oživit a převézt vrtulníkem do Prahy do Motola. Syna hlídal můj muž společně s tátou a kamarádem. Takhle zpětně si uvědomuji, že jsem dokázala vidět co v té chvíli mám dělat, aby tenhle příběh dopadnul dobře. Začátky byly hodně krušné. Sebastián byl na ARO, měl obrovsky poškozené plíce, nevědělo se jak je na tom jeho mozeček a byl v umělém spánku, aby mohl co nejvíc nabrat síly.

Za prvé - vnímám, jak moc bylo důležité poslechnout vnitřní vedení a odpojit se od mého kolektivu. Ať už to byla rodina, sociální sítě, telefonáty, sms zprávy. Já jsem komunikovala jen opravdu s pár lidmi, které mohu na jedné ruce spočítat. Proč? Protože já si nemohla dovolit, ani na chvíli, pustit k sobě tu lítost ostatních, sebemenší myšlenka na to jak je to špatný, ta prostě nebyla možná. Já společně s mužem, dcerou, nejbližší kamarádkou a mou mamkou jsme jeli fokus jen na to, že Sebastián přežije. Neříkám, že ostatní lidi si to nepřáli. Přáli… nicméně, měly ty strachy, tu lítost a to vše jsem vnímala jako něco, co teď nepomůže.

Za druhé - Sebastiána v tu chvíli měl na starost můj muž, jeho tatínek. Věděla jsem, že v životě mu to nevyčtu a ani jsem necítila výčitku, že je to jeho chyba. Věděla jsem někde hluboko mě, že kdybych dala tímto směrem pozornost, tak náš vztah nepřežije. Bylo hodně práce mého muže na sobě, aby si odpustil a já měla tu možnost u těchto jeho procesů být. Mohla jsem cítit tu obrovskou bolest co zažíval a jak moc si to vyčítal. Na mého muže jsem tak moc hrdá, že se tomu dokázal postavit, říct nahlas a hlavně to ze sebe pustit, protože to by jste nevěřili a nebo věřili, protože to možná znáte, jak tenhle vyčítavý pocit, může sežrat zaživa.

Za třetí - Jsem vděčná, že jsme si tohle zažili. Nepřála bych to nikomu na světě, ale vidím, kam nás to posunulo. Co vnímám jako jedno z nejdůležitějších AHA momentů? Sebastián není MOJE. Sebastián je můj syn, ale není v mém vlastnictví. To mi před tím nikdo nemohl vysvětlit. Když jsme začali léčení s energií Bruna, o které se vám také ještě rozepíšu, tak mi nikdo nemohl vysvětlit, že to prostě není MOJE! Když byl Sebík v umělém spánku. Zdál se mi sen. V tom snu nad naší zahradou letěl nádherný velký modrý pták. Koukal se na mě. V jeho očích byla láska celého světa a nekonečná přátelskost nebo dobrotivost… moc to TO nejde popsat. Nazvala bych tu zkrátka jen boží energií - zdrojem. Ten pták se snesl na naši zahradu a náš kocour toho ptáka chtěl ulovit. Já jsem chtěla zakročit a v tom snu jsem slyšela hlas. Říkal ,,nezasahuj do přírody, neboj Sebastiána nic nebolí, dej mu svobodu ať se rozhodne sám, důvěřuj a věř’'. Když jsem v tu chvílí tu kočku nechala ať toho ptáka uloví, tak se ten modrý pták proměnil do velké černé kočky se svítivýma očima. Začali se kolem sebe točit a lísat, jak to typicky kočky dělají. Já jsem se toho hlasu, tak moc lekla. Probudila jsem se a nedokázala ani určit jestli to byl hlas ženský nebo mužský, bylo to TO. Asi jestli někdo zažil tak pochopí, slovy je tento zážitek co v sobě nese dost nepředatelný. Aspoň se takto snažím. Okamžitě jsem se oblékla, jela do nemocnice. Sedla k lůžku Sebíka a věděla jsem co přijde. Jeden z nejtěžších momentů v mém životě. Začala jsem mu říkat, jak moc ho miluju, jak vždy to bude můj chlapeček, ale že už vím, že není můj a že mu dávám svobodu. Ať se sám rozhodne zda chce žít nebo ne. Já mu dávám volnost a je to na něm. Vnímala jsem jak v té místnosti je ta energie z toho snu s námi, jak se něco vyřešilo. Druhý den se Sebastián z umělého spánku probral (do té doby to byl vždy jen pokud. Nešlo to protože to jeho plíce nedaly). Seban se probudil, první co tak volal máma, viděl kolem sebe hady, tygra a ještě dlouho v nemocnici vnímal tyto silová zvířata. Bylo to dost zajímavý. Pár dnů to bylo ještě náročné, protože Sebík měl obrovský post proces, kdy jak ho dopovali spousty lékaře, aby ho udrželi v umělém spánku, tak byl na nich extrému závislý, takže měl obrovské křeče, halucinace, klepal se… bylo to opravdu velké.

A za poslední! Dalo mi to ještě něco. Snažím se šířit tento příběh i nejen z důvodu, že láska hory přenáší a že důvěřovat a věřit je to nejvíc co můžete. Je pro mě důležití i ta osvěta prevence proti utonutí dětí. Druhá nejčastější příčina v ČR je utonutí. Za prvé je tu obrovský problém, že stále rodiče používají špatné vybavení do vody - tím je kruh, rukávky a další nevhodné pomůcky, které když se z druhé strany podíváte na obal, tak ten říká, že slouží jako hračky a né pomůcky do vody. A druhý problém je neinformovanost lidí, co dělat, jak pomoci… proto se snažím 1x do roka pořádat kurzy první pomoci s úžasnými záchranáři, který se snaží tuto prevenci proti utonutí šířit jak to jde. 

Láska hory přenáší.. opravdu.. 

S láskou Elí